facebook Klub Kudy Kam

Strašilky (Phasmatodea)

Jsou řádem hmyzu s velice bizardním vzhledem, který obývá tropické a subtropické oblasti celého světa. Zde se vyskytují především ve vlhčích lesních oblastech. Nejvíce druhů obývá jihovýchodní Asii a Malajsii. Některé z nich obývají také teplejší oblasti mírného pásma. Například tedy žijí na Novém Zélandu nebo 2 druhy i v jižní Evropě.
Co je pro ně nejvíce typické je to, že napodobují svým vzhledem například větvičku, starý list nebo kůs kůry. To jim umožňuje dokonale splynout s prostředím.
Obvykle dosahují velikosti o něco větší než 5 cm, ale existují i druhy dlouhé 55 cm. Mnoho z nich ztratilo křídla, a tak nemohou létat.
Podle tvaru těla je rozdělujeme do tří skupin: 1) Pakobylky. Ty mají tělo hůlkovité nebo větévkovité, neobyčejně štíhlé nohy jsou také velice útlé a dlouhé. 2) Strašilky. Jejich tělo je kratší a silnější. Jsou porostlé různými trny a výrůstky, často velice dlouhými a mohutnými. 3) Lupenitky. Celým svým tvarem těla i barvou připomínají list.

Druhy chované v DDM Orlová :

  • Strašilka ďábelská (Peruphasma schultei)

Jedná se o krásnou strašilku obývající region Cordillera del Condor v severním Peru. Na původ z Peru upozorňuje také odborné rodové jméno Peruphasma. V přírodě se živí převážně pepřovníky rodu Schinus. V lidské péči ji pak nejčastěji krmíme listy zimolezů (Lonicera) nebo ptačích zobů (Ligustrum), což z její chov činí obtížnější než u jiných druhů. V přírodě je také poměrně ohrožená, protože obývá oblast o velikosti jen 5 ha. Zajímavá je kromě svého zbarvení také způsobem obrany. Při velkém vyrušení je schopna ze žláz na hlavě vystříknout obrannou tekutinu, která pak dráždí oči a kůži.

  • Strašilka (Neophasma subapterum)

Tento jihoamerický druh strašilky se dostal do chovu díky pracovníkům pražské zoo, kteří jej v roce 2006 přivezli z Venezuely. V chovu vyžaduje prakticky stejné podmínky jako předchozí druh, se kterým je i příbuzná. Stejně jako P.schultei se brání vystřikováním obranných tekutin. Krmíme ji listy ptačích zobů, zimolezů, šeříků a např. i jitrocele. Samci se v chovech vyskytují, od samic se odlišují menší velikostí.

  • Strašilka (Eurycantha calcarata)

Pochází z Papuy-Nové Guinei, kde obývá keřové a stromové patro dešných lesů. Jedná se o velký, masivní druh u kterého samice dosahuje délky až 15cm. Krmíme listy hlohu, maliníku, ostružiníku, růže, břečťanu, dubu a buku. Důležitá je miska s vodou, jelikož hodně a často pijí. Aktivní jsou především v noci, ve dne spí ukryty např. za kůrou a podobně.

  • Strašilka australská (Extatosoma tiaratum)

Velká strašilka obývající australský Queensland a Nový Jižní Wales, ale také část Nové Guinei. Dorůstá až velikosti 20 cm. Tělo má prakticky dokonalé mimikry, což vidíte na fotografii. Samci jsou menší, štíhlejší a trny mají jen na hlavě. Také mají velká letuschopná křídla. V chovech však samce prakticky nenajdeme, jako jiné strašilky se i tato, v případě absence samce, dokáže rozmnožovat partenogeneticky.  Při vyrušení strašilka australská většinou vzpřímí přední pár nohou a ocas zvedne a stočí, takže její celkový postoj připomíná štíra. Zajímavé je u tohoto druhu především řešení péče o vejce a mláďata. Samotné vajíčka připomíná semeno rostliny a tak je po dopadu na zem sebráno mravenci. Ti jej odnesou do mraveniště, kde jsou ideální podmínky pro inkubaci vajíčka. Čerstvě vylíhlé mládě pak také připomíná mravence, a proto mu ani mravenci nijak neubližují.  V přírodě se živí především blahovičníky (Eucalyptus). V lidské péči přijímá širokou škálu rostlin - voskovník (Myrica), ostružiníky a maliníky, (Rubus), hloh (Crataegus), duby (Querqus), blýskavky (Photinia) a růže (Rosa)

  • Strašilka (Pylaemenes guangxiensis)

Zajímavá, atraktivní strašilka původem z Číny. Patří mezi malé druhy, dorůstá max 5cm. JIž podle zbarvení a tvaru těla je patrné, že napodobuje kůru dřevin, na které také tráví většinu času, případně jsou ukryté na spodní straně listů. Krmíme ji listy ostružiníku, maliníku, růže, dubu a některých dalších rostlin. Sameček ještě nebyl v přírodě ani v lidské péči zaznamenán. Patří také mezi dlouhověké druhy, samička se v poklidu dožije i 2 let, což není u podobného hmyzu příliš obvyklé.

  • Pakobylka rohatá (Medauroidea extradentata)

Obývá Zadní Indii. Pakobylky rohaté chované v ČR většinou pochází z křovinatých oblastí Vietnamu. Dorůstá do velikosti 7 cm u samce a 11 cm u samičky. Obě pohlaví od sebe rozlišíme celkem snadno. Samičky mají za očima párek "růžků" podle kterých dostal tento druh jméno. Sameček je sice menší, ale má delší nohy, takže působí větším dojmem.

  • Pakobylka (Sipyloidea sipylus)

Pochází z tropických oblastí Jihovýchodní Asie a Austrálie. Zajímavá je svými plně vyvinutými křídly. Při vyrušení vylučuje páchnoucí sekret, roztahuje křídla, případně hned odléte. Krmení nečiní žádné potíže, protože kromě klasických rostlin používaných v chovu pakobylek přijímá i širokou škálu dalších rostlin. V přírodě je proto považována i za škůdce mnohých kulturních rostlin. Sameček u tohoto druhu existuje, ale v chovech se téměř nevyskytují.

xnxx porn